V posledních dekádách se stále výrazněji prosazují minimalizační a konzervační způsoby zpracování půdy, které představují efektivní odpověď na zhoršující se klimatické podmínky a s nimi související problémy s nedostatkem vláhy. Tyto postupy vycházejí z principu omezeného narušování orniční vrstvy a dlouhodobého udržování půdní struktury v rovnováze. Jejich hlavní přednosti lze shrnout do několika bodů jako je omezení počtu přejezdů, a tím snížení rizika utužení půdy, nižší energetická náročnost a úspora pohonných hmot, ponechání organických zbytků na povrchu, což snižuje výpar vody a poskytuje ochranu proti erozi, podpora biologické aktivity půdy, která zlepšuje koloběh živin a tvorbu humusu.